V PwC vede Business Development a Inovace, na střední studovala matematiku a programování, poté na UK FF Informační studia a knihovnictví. Založila elektronický časopis a v práci se zabývá inovacemi a technologiemi. Tak všestranná je Petra Štogrová Jedličková. Hodně věnovala nejen PwC, ale i vysokým školám, kde se stále aktivně angažuje. Jaká byla manažerka z PwC za katedrou a co je tam jejím cílem? Odpovědi najdete v rozhovoru.
Petro, prozraď něco o sobě. Na co se zaměřuješ a co tě baví?
Vystudovala jsem Informační studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a nyní vedu oddělení Business Development a Inovace v pražské kanceláři PwC. To obsahuje širokou škálou věcí, jako je inovační program, spolupráce se start-upy, výzkumná činnost, pomoc při práci na obchodních návrzích či správné zacílení na trh. Vlastně celý můj život mám takový mezioborový.
Takže máš radši svět informací a inovací než svět čísel.
Rozhodně. Práci, kde se sedí a počítá, bych dělat nemohla. Nenaplňovalo by mě to. Už na střední škole při hodinách programování jsem měla problém, protože mě tolik nezajímala technika a jak se co dělá. Baví mě ty proměnné kolem, tedy jaký to řeší problém, jak to ovlivňuje lidi, s čím to souvisí a tak. Umím propojovat věci a dokážu vidět nové možnost. Na sezení a počítání jsem moc kreativní, tam by mě asi neměli rádi.
Co se ti líbí na práci v PwC‘?
Na tohle se mě zrovna nedávno někdo zeptal. Řekla jsem, že to, že tu jsou chytří lidé a že s nimi mohu spolupracovat. Ti lidé jsou opravdu chytří a zajímaví a i tohle do těch škol přináší, takže tu výuku vylepšují a obohacují. Když jsem přednášela, studenti byli nejvíce zvědaví na lidi z praxe, chtěli znát věci ze života.
Na některých projektech PwC spolupracují i studenti, a dokonce tu máme spoustu kantorů a lidí, kteří na vysokých školách přednáší. K čemu si myslíš, že je taková spolupráce s vysokými školami dobrá? Děláš to, protože chceš předávat své zkušenosti nebo si se studenty prostě rozumíš?
Jedna věc, která mě opravdu hodně štve a připadá mi obecně jako problém v této společnosti, jsou předsudky. Předsudky vůči komerci a naopak. Předsudky o tom, že my z komerčního světa jsme zbohatlíci, které zajímají jen peníze, že jsme materialisti. Ale víš, kolik lidí tady dělá v neziskovkách, kolik pomáhá charitě či dobrovolničí? Vím o spoustě lidí, kteří jsou v neziskovkách, dělají ve start-upech a zároveň vyvíjí projekty s vysokou školou, takže hranice toho, kdo je kdo, už neexistují. Lidé mají bohužel úplně zkreslenou představu o tom, co je komerční svět, a myslí si, že je to snad samostatná planeta. A opačně je tomu bohužel podobně. I tady jsou lidé, kteří mají zase úplně mimo názor na to, co jsou to neziskovky a jací lidé v nich pracují. Ve firmě, kde jsem působila předtím, jsme pracovali pro státní správu, kde byly zase předsudky vůči podnikatelům, že jsou všichni zloději. Mně tyhle bariéry vadí, jelikož se potom těžko navazuje nějaká spolupráce a o té to je. I proto se v akademickém světě pohybuji. Abych tyto bariéry bořila nebo se o to alespoň pokusila. Na druhou stranu je v tom i něco pro mě. Moc mě zajímají studenti, co v jejich životě zrovna frčí a jakým způsobem se dnes staví ke kariéře a práci.
A jak konkrétně se na univerzitách angažuješ?
Na Univerzitě Karlově jsem vyučovala předměty kolem informační politiky, informačních služeb, elektronické kultury apod. Konkrétně pro obor Studia nových médií. Tím hlavním tématem byla informační společnost, regulatorika téhle sféry, bylo to opravdu široké téma, ze kterého si mohl každý vybrat. Teď už standardní výuku nemám, ale občas přednáším a vedu doktorské práce.
A to máš při práci ještě čas a chuť na čtení dizertačních prací? Já se sotva přemluvím k přečtení knížky.
Je to hodně práce a nevýhodné v tom, že ten text nepřichází postupně, jelikož studenti často nakumulují šílené množství textu. Jednou jsem byla konzultantkou k práci, se kterou si profesoři nevěděli rady. Musela jsem ji rozebrat doslova na prvočinitele, abych zjistila, jestli se dá obhájit nebo je to úplně mimo. Tu práci jsem okomentovala tak, že když jsem ji vracela, měla 600 stran. Autorka práce to nakonec celé přepracovala, obhájila a ještě se stihla stát mámou. Potom se tady za mnou v práci stavila s dárkem. Začali jsme se vídat a teď jsme skvělé kamarádky. Takových historek mám více, a i proto stojí ta dřina za spoluprací s univerzitami za to.
Jaké bylo být paní profesorkou a sedět za katedrou místo v lavici?
Byla to zajímavá zkušenost i boj. Já jsem učení brala tak, že se při přednášce učí jak student, tak učitel. V pedagogický model drillového typu, kdy učitel na studenty nasype své moudro a oni se ho potom naučí nazpaměť a zopakují u zkoušky, nevěřím. To už dnes nefunguje. Pro mě bylo důležité, aby se studenti dokázali v tématech orientovat, měli načteno a vytvořili si vlastní názor, o kterém jsme potom diskutovali. I oni mi tak přinesli něco, co jsem třeba neznala. Nový pohled. Z toho ale plynuly dva extrémy studentů. Ti, kteří využili diskusi názorů k diskusi o všem, včetně splňování požadavků předmětu. Na druhé straně byli ti, kteří trvali na tom, že chtějí znát pravdu. V matematické rovnici je výsledek jeden, jedna pravda. Tento obor je ale hlavně o názoru a argumentech, na kterých je ten názor postaven. To byly dva protipóly, se kterými jsem trochu bojovala. Uprostřed už potom byla spousta dalších střelených i skvělých lidí.
A co takhle nějaká vtipná příhoda ze života učitelky?
Nevím, jestli vtipná, ale jedno faux pas se mi stalo při výuce předmětu Sociální média. Byla to přednáška o aktivismu a já potřebovala rozproudit debatu nějakým reálným příkladem aktivismu, abychom si na něm mohli ukázat, jak se staví kampaň. Předstoupila jsem před třídu a zeptala se, jakému dobrovolnictví se věnovali, kdo dělal pro jakou neziskovku nebo vypomáhal charitě. I kdyby to měla být záchrana velryb, červených mravenců, stačilo by mi cokoliv. Nastalo hrobové tichu a studenti na mě koukali jako na totálního cvoka a já na ně zírala zpátky (směje se). Ukázalo se, že nikdo z nich nemá s dobrovolnictvím jedinou zkušenost. Špatně jsem je odhadla, jelikož mě nenapadlo, že by je takové věci vůbec nezajímaly.
Co nejcennějšího sis jako profesorka z vysoké školy odnesla?
Asi to kamarádství. Nevím, jak je to na jiných školách či oborech, ale my učitelé jsme si byli se studenty opravdu blízcí a vždy tam panovala přátelská atmosféra. Byli jsme dost otevření, asi i díky tomu, že mezi námi nebyl tenkrát téměř žádný věkový rozdíl. Dokonce jsem i nosila brýle a drdol, aby si mě nepletli se studentkou (směje se). Spousta studentů, které jsem učila nebo s nimi spolupracovala, se stali mými dlouhodobými přáteli. Někteří zase spoluvytvářeli náš časopis pro knihovníky a jeden je teď dokonce jeho redaktorem, což mi asi jen tak nezapomene (směje se). Stále o sobě víme, a jelikož jsou všichni na FB, vidím, co dělají a kde po světě cestují. Je inspirativní sledovat, kam se v životě posouvají. Také si vážím jejich názoru a občas na nich i něco otestuji.
Boříš bariéry i jinde než u studentů?
Tady mě napadají třeba knihovny. V dnešním světě, kde každý spíš googlí, než čte, je knihovnictví zajímavá výzva. Tento obor jsem měla v rámci společného základu na začátku vysokoškolského studia, a proto k němu mám blízko. Před dvaceti lety jsem také založila knihovnický časopis www.ikaros.cz, který stále existuje a mezi knihovníky je hodně čtený. Tam jsme právě psali o trendech v oblasti knihovnictví a před šesti lety jsem byla poprvé pozvána do Národní knihovny, abych tam tyto novinky pro lidi z oboru přednášela. Nová média jsou pro spoustu z nich takové sci-fi, tedy něco vzdáleného, ale exotického. Přijala jsem roli tak trochu „exota na konec“ a ráda jim tam každoročně přednáším nové trendy v oboru. Schválně vybírám takové futuristické, odvážnější vize, které je občas zvednou ze židlí, a to mě moc baví. A je asi taky. Potvrzuje to fakt, že jsem začínala přednáškou na konci a teď už bývá mezi prvními. To považuji za pokrok.
S Petrou si povídala: Lucie Šindelářová
Pocházím z Ústí nad Labem a už když jsem v pěti letech hrála anglické pexeso, jsem věděla, že chci dělat jazyky. Vystudovala jsem tedy Anglický jazyk a literaturu na PF UJEP, ale jelikož mi k srdci přirostla morfologie a ne Shakespeare, dále jsem pokračovala studiem Anglické filologie na FF MU. Vypadalo to, že ze mě bude paní učitelka, ale místo vysvětlování předpřítomného času jsem se rozhodla jít kreativnější cestou. Do marketingu PwC jsem nastoupila v únoru 2017 a věnuji se především psaní a úpravě textů a překladům, které se snažím protkat trochou humoru