Když teď čekáme zpomalení ekonomiky, všichni si hned představují dlouhé období, kdy se sazby propadnou do minusu. Podle Miroslava Singera, hlavního ekonoma Generali CEE Holding, je ale něco takového „velmi, velmi nepravděpodobné“.
V čem technologie nejvíce ovlivnily pojišťovnictví v posledních letech?
Základ pojistné matematiky zůstává, digitalizace ale obrovsky posunula její možnosti. Ve financích pozorujeme velký příklon k využívání veřejně dostupných dat a jejich propojování. Zatím největší benefity vidíme v tom, že můžeme třídit data a využívat je při komunikaci s klienty. Hodně se teď mluví o Průmyslu 4.0, já bych ale raději volil termín Svět 4.0. Protože zásadní proměna se netýká jenom průmyslu, ale úplně všeho.
Dobře. Jaké změny tedy přináší Svět 4.0 pojišťovnám?
Jsme v situaci, kdy na trh přišly spousty nových a dostupných nástrojů určených k ošetření rizik: dětem dáváme mobily, domů si můžete pořídit čidlo na detekci kouře, nechat očipovat psa… Ještě před 10 lety byly možnosti mnohem omezenější. Pamatuji si, že mi z auta zaparkovaného na ulici před domem, kde bydlím, neustále vykrádali navigaci, byla to taková krabička s obrazovkou. Pak mi někdo vysvětlil, že pokud se k tomu přidá televizní člen, dá se z toho vykouzlit malá televize. Ty si prý pořizovali kamioňáci, aby se mohli za jízdy dívat na seriály. Co na tom bylo pravdy, nevím, ale teď, po pár letech, se u nás v okolí auta už téměř nevykrádají – protože všude jsou kamery. Svět se stal mnohem bezpečnějším. S technologiemi, které jsou dnes k dispozici, je také mnohem snazší efektivněji vyhodnocovat škodní události. Dám příklad: dříve přišel zemědělec, že má zničenou celou úrodu. Likvidátor z pojišťovny nemohl fyzicky projít pole křížem krážem. Dneska tamtéž použije dron a ví přesně, že zničená je jen „menší polovina“ úrody. Mimochodem, Generali byla první pojišťovna, která drony začala pro tyto účely využívat.
Nabízelo by se, že méně rizik pro vás bude znamenat méně byznysu. To ale z vašich hospodářských výsledků úplně nevyplývá…
Realita je, že ve střední a východní Evropě rosteme. A nejen my v České republice. Růst táhne bohatnoucí střední třída. Jinými slovy, rizika se zmenšují, ale lidé si pořizují další domy, auta. Přičemž tempo růstu bohatství je v našem regionu mnohem větší než v tzv. staré dobré Evropě.
Jak se coby makroekonom stavíte k tomu, že se v souvislosti s Průmyslem 4.0 hovoří o další průmyslové revoluci?
Nalijme si čistého vína, podíl IT na ekonomikách je dnes ve výši tak maximálně dvou procent HDP. Zároveň se ale zcela mění výrobní procesy, výrobní firmy dnes dokážou mnohem lépe čelit chaosu. Druhá změna výroby přichází s virtuální realitou. V pojišťovnictví, které toho moc nevyrábí, znamená velkou úlevu odstraňování papíru.
Umožňují objemy dat, která dnes máte k dispozici, a data mining lépe nastavit rizikovost klientů?
Určitě, práce s daty nám umožňuje rychleji a detailněji analyzovat klientskou bázi a zároveň mít instantní přehled, co se děje. Teď jsme třeba viděli rychlou změnu u aut, kde rostly objemy leasingů a zároveň také ceny náhradních dílů.
Pojišťovny jakožto ostatní finanční instituce podléhají regulaci. Kde je větší míra regulace – v bankách, nebo pojišťovnách? V čem je největší rozdíl?
Většina regulace týkající se bankovnictví přichází z EU. V pojišťovnictví je to jinak. Ve východoevropských zemích, včetně nás, připadá větší podíl regulací, řekněme 55 procent, na vrub lokálním regulátorům. Méně než polovina omezení přichází z EU. Je to jen důsledek toho, že se právě dnes v mnoha zemích mění přístup státu k penzím nebo třeba k ochraně zájmů klientů. Co někdy není úplně prospěšné, jinde pomáhá. Mezi dohledy v jednotlivých zemích jsou z toho důvodu ohromné rozdíly – některé jsou přísné, jen aby co nejvíce chránily klienta, což je třeba případ Maďarska. Jiné jsou protektivní vůči „svým“ pojišťovnám na úkor „cizího“ byznysu. V některých zemích pak máme speciální případ: není úplně srozumitelné, oč regulátorovi jde.
Pokud jsou takové rozdíly v regulaci v jednotlivých státech, jak moc to komplikuje váš byznys?
Problém není míra regulace. V momentě, kdy je přísná, to na začátku sice může vypadat, že to vůbec nepůjde, pak se ale firmy (pojišťovny) přizpůsobí. Mnohem větší problémy nastávají v zemích, kde je regulace možná benevolentnější, zato předpisy se neustále mění.
Jak jsme na tom v Česku?
Regulace u nás – teď mně kolegové, kteří se zabývají jenom naším trhem, dají – je víceméně civilizovaná a konzistentní. ČNB je určitě, na rozdíl od jiných regulátorů, poměrně komunikativní instituce. Pokud nastávají nějaké kolize s dohledem, je to typicky důsledek toho, že v legislativě něco uniklo. Patříme ale určitě mezi země, kde mají regulátoři a pojišťovny nejméně sporů.
Důsledkem evropské legislativy, jejímž cílem je chránit klienta, bylo zavedení maximálně podrobných smluv. Nejsou ale obsáhlé smlouvy ve výsledku kontraproduktivní?
Občas ano. Víme, že pro klienta často bývá podobná smlouva k neučtení. Takovou ochranu lze snadno považovat za alibismus. Ovšem zase záleží na konkrétních poradcích, jak to klientovi vysvětlí. Je to samozřejmě velmi složitá problematika daná obrovským množstvím produktů.
Jak se do vašeho byznysu promítlo sjednocení pojistného pro muže a ženy?
To je samozřejmě paradox, ale naučili jsme se s tím žít. Platí, že pojišťovny nemohou měřit dvojím metrem mužům a ženám. Pracujeme tedy s průměrem, takže ve výsledku ženy platí o něco vyšší pojistné než muži.
Takže „zrovnoprávnění“ žen vedlo k jejich cenové diskriminaci…
Je to samozřejmě tak, ženy byly méně rizikové, takže poté, co se odstranění diskriminace plně promítne do cen, obecně platí víc.
Jak rychle se mění rizikové charakteristiky v čase?
Řada kategorií a produktů je poměrně stabilní. Co se mění, jsou náklady rizik a četnost případů. Nehod na silnicích je možná víc, ale určitě jich nepřibývá tak rychle, jak klesá počet vykradených aut a krádeží jako takových. Svět je mnohem bezpečnějším místem, než býval. Je legrační, že nejnebezpečnější časy v Evropě byly ty, které si dnes malujeme jako idylické.
To je zčásti důsledek technologií. Jenomže permanentní přítomnost Velkého bratra ze světa těžko udělá příjemnější místo k životu…
To je pravda, může se zdát, že orwellovské vize se pomalu naplňují. Přece jen ale zdaleka nejsme Asie – tam je, zdá se, politická vůle orwellovský svět zavést se vším všudy. Chci říct, že u nás v Evropě toho banky, firmy a další instituce už o jednotlivcích vědí spoustu, otázka je, zda to chtějí a mohou použít. Respektujeme, že data patří konkrétnímu jedinci. Zavedení GDPR, ať už si o jeho provedení myslíme cokoliv, je důkazem toho, že demokratické systémy tuto premisu pořád uznávají. Tím ale neříkám, že jsem byl nadšen ze všeho, co GDPR v praxi znamenalo. Má určitě smysl pro ochranu klientských dat tam, kde je jich hodně, u velkých společností, ale požadavek univerzality směrnice může být pěkně absurdní. Stalo se mi třeba, že po mně automechanik chtěl podepsat souhlas s využitím mých dat, protože jsem platil výměnu pneumatik kartou. Ale přiznám se, že nechápu, proč by se drobný živnostník měl pokaždé zabývat takovým papírováním.
V čem zavedení GDPR omezilo váš byznys?
Pro nás to bylo spíš cvičení, pravidla práce s daty jsme samozřejmě měli už předtím. Znamenalo to ale určitě odčerpání IT kapacity, kterou bychom mohli použít na jiné činnosti vedoucí k růstu produktivity práce.
Jak se za posledních 10 let od finanční krize změnil přístup pojišťoven k investicím?
Velká krize eliminovala schopnost pojišťoven mít fixní výnos. Před ní všichni věděli, že na státních bondech mohou celkem s jistotou očekávat dvě až čtyři procenta. Teď sice začínají úrokové sazby nepatrně růst, ale předtím mnoho let bylo pravidlo nula, to jest žádný výnos. Někde, třeba v Německu, dokonce nula znamenala plus. Stav, kdy státní bond nepřinášel pozitivní výnos, byl ovšem nestandardní. Mnoho firem se ale i dnes chová, jako by to byla norma. Aby podniky investovaly, musí mít zisky a musí vidět nějakou budoucnost. My jsme se sice v Česku vrátili do plusových hodnot, ale nedávná zkušenost, že to může být jinak, pořád ovlivňuje investiční chování na trhu. Když teď ekonomové očekávají zpomalení ekonomiky, všichni si hned představují dlouhé období, kdy se sazby propadnou do minusu. Něco takového je ovšem z hlediska dlouhodobých statistik hospodářského vývoje velmi, velmi nepravděpodobné. Opakuji, ta situace byla výjimečná. Předvídat, jak se bude ekonomika vyvíjet, je přece jen jistější než na delší období předpovídat počasí. Vezměte si, že předešlá podobná krize byla Velká deprese ve 30. letech minulého století. Přesto se firmy stále chovají, jako by už zítra měla nastat další. Vojenství pro to má výstižný termín, říká se tomu „příprava na minulou válku“. Znamená to, že se všichni chovají, jako by další potenciální konflikt měl vypadat jako ten předešlý. To je ale vysoce nepravděpodobné.
Jaké investice teď tedy pojišťovny zajímají?
Nově jsou to třeba investice do technologických start-upů. Ony tím mohou řešit také problém rozšiřování kapacit. Spousta lidí z mladé generace nechce pracovat v korporacích s jejich obřími open spacy a detailními předpisy. Když pracují pro firmu, kde je korporace jen investorem, nevadí jim to. Je otázkou, jaký bude mít nakonec tato strategie efekt. To se samozřejmě ukáže až v momentě, kdy nastane ochlazení.
Vnímáte, že už se na něj české firmy připravují?
Zatím to nejsou nějaké intenzivní přípravy. Což je dobrá zpráva. V Česku, na rozdíl od Slovenska, Polska a Maďarska, máme většinou tendenci brát všechno hrozně vážně a dopředu se děsit, panikařit, utahovat si opasky. K tomu ale v zemi, kde je nezaměstnanost pod třemi procenty, nevidím žádný důvod. Ten nastane, až z výloh diskontních řetězců zmizí náborové plakáty signalizující, jak horko těžko shání personál do svých obchodů. Na to si ale ještě nějakou chvilku počkáme.
Rozhovor byl uveřejněn v příloze k 15. vydání týdeníku Ekonom, který byl vydán 11. dubna 2019. Autorem rozhovoru je Adéla Vopěnková.
Celou přílohu Český byznys 2019 s dalšími rozhovory klíčových osobností byznysu si můžete zdarma přečíst ZDE. Prohlédněte si také výsledky desáteho ročníku Českého průzkumu názorů generálních ředitelů.