Stěhování faktického sídla vedení – co s daňovou ztrátou?

Daně | PwC Česká republika

Soudní dvůr Evropské unie se minulý týden vyjádřil k předběžné otázce, zda český daňový poplatník může v České republice odečíst daňovou ztrátu vzniklou v jiném členském státě, jehož byl daňovým rezidentem před tím, než se stal českým daňovým rezidentem.

V předmětném řízení společnosti se sídlem a místem skutečného vedení v Nizozemsku („Společnost“) vznikla v roce 2007 daňová ztráta („Ztráta“). V roce 2008 si Společnost v České republice zřídila organizační složku a následně do ní přesunula i místo svého skutečného vedení, čímž změnila svou daňovou rezidenci z nizozemské na českou. V roce 2012 si Společnost, český daňový rezident, chtěla Ztrátu, odečíst od svého českého základu daně z příjmů právnických osob s odvoláním na princip svobody usazování v rámci EU. Český správce daně však s uplatněním této Ztráty nesouhlasil a svůj závěr odůvodnil tím, že český zákon o dani z příjmů neumožňuje přenos ztráty ze zahraničí jinak než při přeshraniční přeměně, např. fúzi.

Spor se dostal až k Nejvyššímu správnímu soudu, který požádal o zodpovězení dvou předběžných otázek týkajících se principu svobody usazovaní Soudní dvůr Evropské unie:

(1) zda přeshraniční změna místa skutečného vedení bez změny sídla spadá pod pojem “svoboda usazování” a

(2) zda je v rozporu se svobodou usazování, pokud Česká republika neumožní uplatnění zahraniční daňové ztráty po přesunu místa skutečného vedení do České republiky, když sídlo společnosti zůstává v původním státě EU.

Soudní dvůr Evropské unie došel k závěru, že subjekt, který přesune místo svého skutečného vedení, ale nepřesune své sídlo, se může dovolávat svobody usazování k napadení rozhodnutí nového státu rezidence v případě neuznání daňových ztrát před přemístěním. 

Soudní dvůr ale zároveň uzavřel, že společnosti-rezidenti, kterým vznikly ztráty v uvedeném členském státě, a společnosti, které změnily svou daňovou rezidenci do téhož členského státu a kterým vznikly ztráty v jiném členském státě během zdaňovacího období, během něhož se jejich daňová rezidence nacházela v tomto jiném členském státě, se nenacházejí ve srovnatelné situaci z hlediska cílů zachování rozdělení zdaňovací pravomoci mezi členskými státy a zabránění riziku dvojího odečtení ztrát.

Daňová úprava v novém státě rezidence není tudíž v rozporu se svobodou usazování, pokud subjektu odmítne uznat daňové ztráty, které vznikly v jiném státě před změnou daňové rezidence.***

Lucia Čechová
PwC | Daňové a právní služby