V médiích jsem již několikrát postřehl zmínku o tom, že za současnou tristní situaci s vakcínami v České republice může Evropská unie (EU), která zaspala, podcenila množství objednaných vakcín apod. My (Česká republika), pak máme ohledně nákupu vakcín údajně svázané ruce a musíme čekat, jelikož nemůžeme sami bez schválení EU vakcínu pořídit a distribuovat.
Je nepochybné, že daná problematika má řadu rovin - od politické přes medicínskou a strategickou až po ekonomickou, a v neposlední řadě také právní. Nepřísluší mi posuzovat možnosti „vlastní české vakcinační cesty” z hledisek politických nebo ekonomických. Rád bych se ale vyjádřil k možnostem České republiky z hlediska existujícího právního rámce.
Na Českou republiku, stejně jako na další členské státy EU, dopadá celá řada evropských předpisů. Stejně je tomu i v oblasti zdravotnictví a očkování. Neznamená to ale, že by členské státy musely jen pasivně vyčkávat, co pro ně EU vyjedná nebo schválí. Dle článku 5 odstavce 2 směrnice 2001/83/EC mohou členské státy dočasně povolit distribuci neregistrovaného léčivého přípravku jako reakci na potvrzené patogenní původce (v našem případě SARS-CoV-2), kteří mohou způsobit újmu. Stejné pravidlo je například zmíněno i v preambuli nařízení (EU) 2020/1043. Není tedy zcela správné říci, že za současnou situaci může EU a zbavit se tak jakékoliv odpovědnosti, jelikož z právního hlediska zde jsou i jiná východiska. I Evropská komise připustila, že členské státy mohou jednat s jinými výrobci vakcín například prostřednictvím nástroje COVAX. Zde je na místě zdůraznit „s jinými výrobci”, jelikož členské státy se zavázaly v příloze k rozhodnutí Komise C(2020) 4192 final v článku 7 k tomu, že nebudou vstupovat do souběžných jednání se stejnými výrobci očkovacích látek. Bezpochyby by tedy bylo neetické soutěžit s ostatními členskými státy o některou ze šesti vakcín (údaj k 22. 1. 2021), ohledně kterých již byly uzavřeny smlouvy ze strany EU, nehledě na možné sankce. Neznamená to ale, že Česká republika nemůže usilovat o zakoupení (a dočasné povolení) jiných z mnoha ve světě dostupných očkovacích látek. Už vůbec to pak neznamená, že by Česká republika nesměla vyvíjet vakcínu vlastní.
Pro upřesnění je pak vhodné zdůraznit, že následné přerozdělení vakcín a správná proočkovanost populace je již zcela mimo gesci EU a odpovědnost nesou jednotlivé členské státy, konkrétně jejich moc výkonná. EU se tedy nijak nevměšuje do toho, kam se následně vakcína dostane, zdali se jako první naočkují zranitelné skupiny, důležití pracovníci nebo je vakcína distribuována selektivně dle jiných kritérií.
Není sporu o tom, že se nacházíme se v těžké situaci, která doposud neměla, minimálně v moderní historii Evropy, obdoby. Rovněž tak je nepochybné, že EU má výrazně silnější vyjednávací pozici než jednotlivé členské státy a její role v oblasti nákupu vakcín je záslužná a pravděpodobně nezastupitelná. Cílem tohoto příspěvku tedy není kritika, nýbrž snaha vnést do některých zkratkovitých závěrů větší míru objektivity poukazem na to, že z právního hlediska nejsme odkázáni jen na tuto možnost.
Jan Vašta
PwC Legal