• K dosažení cíle 1,5 ºC je nyní zapotřebí míra dekarbonizace 12,9 % ročně, což je pětkrát vyšší tempo, než jakým největší ekonomiky snižovaly svou uhlíkovou náročnost za poslední rok.
  • Nejvíce se ze zemí G20 loni cíli přiblížilo Mexiko, které snížilo své emise CO2 v přepočtu na HDP o 12.4 %. Naopak čtyřem zemím z této skupiny emise způsobené spalováním fosilních paliv rostly.
  • Nejméně uhlíkově náročnou ekonomiku má Francie a Spojené Království. Naopak nejvíce tun CO2 v přepočtu na milion dolarů HDP vyprodukuje Jihoafrická republika.

Aby svět bojující s globálním oteplením dovedl splnit závazek tzv. Pařížské dohody (růst teploty maximálně o 1,5 °C v porovnání s rokem 1990), je nutné dekarbonizovat pětkrát rychleji, než jak se to dařilo meziročně mezi lety 2019 a 2020. Zároveň to znamená, že oproti průměru 21. století musí tempo snižování uhlíkové náročnosti ekonomik zrychlit osminásobně.

Jen tak se může svět do roku 2030 dostat na polovinu emisí (opět v porovnání s rokem 1990) a v roce 2050 na tzv. čistou nulu. I pro naplnění méně ambiciózního plánu - udržení globálního oteplování pod 2°C - je potřeba dekarbonizaci více než ztrojnásobit. Vyplývá to z aktuálního PwC Net Zero Economy Index 2021.

“Hlavním posláním nastávající konference COP26 je proto zavázat se k plnění přísnějších dekarnobizačních cílů a najít shodu napříč klíčovými světovými ekonomikami. Bez konkrétních závazků ke snižování emisí většiny zemí světa dojde k rozevírání nůžek a k marným snahám u států, které to myslí s ochranou klimatu opravdu vážně. To se týká i Česka, které stále nemá svůj jasně definovaný net zero závazek, tedy datum dosáhnutí nulových čistých emisí skleníkových plynů. Takové cíle mají přitom kromě Evropské unie definované i USA, postbrexitové Spojené Království, Čína a nejnověji dokonce i Saúdská Arábie,” říká partner PwC Česká republika a expert na udržitelnost Jan Brázda.

Klíčové pro naději na úspěch jsou výsledky dvaceti největších ekonomik světa (G20), které jsou zároveň největšími emitenty CO2 a dohromady vyprodukují přibližně 80 % emisí tohoto plynu. Ani těm zemím G20, které si již stanovily ambiciózní cíle v oblasti klimatu, se je zatím nedaří promítnout do jasných politických opatření, která zajistí potřebné změny.

I přes globální ekonomické zpomalení v roce 2020 nebyla žádná země z G20 schopna dosáhnout 12,9% míry dekarbonizace potřebné k omezení oteplování na 1,5 °C. Pouze hrstka zemí kdy úspěšně dosáhla dvouciferné míry dekarbonizace.

Cesta k bezuhlikove ekonomice 1024x512Celosvětová poptávka po energiích přitom v roce 2020 klesla o 4,3 %, což vedlo ke snížení emisí souvisejících s energií o 5,6 % (ve srovnání s úrovněmi z roku 2019) a také k poklesu celkových globálních emisí z energií. Nahlíženo čistě přes snížení objemu emisí, vyprodukovalo loni Mexiko o 19.6 % emisí CO2 méně. Spojenému království se podařilo snížit emise o 15.7 %.

Jenže je tu problém. Tyto poklesy byly z velké části způsobeny tím, že v pandemickém roce poznamenaném lockdowny výrazně klesala celková ekonomická aktivita téměř všech sledovaných zemí.

Pro srovnání je tedy potřeba použít trochu jinou metriku: relativní uhlíkovou náročnost, tedy počet tun CO2 vyprodukovaných v poměru k jednomu milionu dolarů HDP. A sledovat meziroční poměr tohoto ukazatele.

A tady už jsou čísla mnohem méně příznivá. Na čele se udrželo Mexiko (-12.4 %) před Indonésií (- 10.6 %). Tyto země ale v praxi nijak zvlášť nedekarbonizovaly a naopak ohlásily do budoucna investice do produkce fosilních paliv. Jejich loňské poklesy tak z velké části souvisí s pandemickými výpadky (i přes očišťující přepočet).

Blog_tabulkaZároveň hned čtveřice polutantů ze skupiny G20 své emise navýšila. Konkrétně se jedná o Saúdskou Arábii (+ 2.9 %), Argentinu (+ 2.8 %), Indii (+ 1.6 %) a Jihoafrickou republiku (+ 0.9 %).Právě Jižní Afrika je zároveň zemí, která má v G20 uhlíkově nejnáročnější ekonomiku. Na 1 milion dolarů hrubého domácího produktu připadá 574 tun CO2. Podobně špatně jsou na tom Čína (434 tun CO2/$m HDP) a Saúdská Arábie (432 tun CO2/$m HDP). Naopak emisně nejméně náročné ekonomiky mají Francie (95 tun), Spojené Království (112 tun) a Itálie (125 tun).

Tato nerovnoměrná distribuce napovídá, že další výzvou bude zajistit dekarbonizaci napříč všemi zeměmi, včetně rozvojových. “Proto bude jedním z hlavních témat i naplňování přislíbené finanční pomoci rozvojovým zemím. Snaha o zmírnění klimatické změny je určitě drahá záležitost a tím pádem je u části populace nepopulární. Je třeba si ale uvědomit, že náklady, které by přinesla nečinnost vedoucí k nevratné změně klimatu, jsou několikanásobně vyšší, dodává partner PwC Jan Brázda.

O Net Zero Economy Index: Index sleduje celosvětovou dekarbonizaci emisí CO2 souvisejících s energií. Analýza je podložena statistickým přehledem BP Statistical Review of World Energy, který ukazuje uhlíkové emise produkované spotřebou ropy, zemního plynu a uhlí při činnosti související se spalováním. Analýza nezohledňuje emise z jiných odvětví (např. tzv. AFOLU) ani z jiných skleníkových plynů a nepočítá ani se sekvestrovaným (vázaným) uhlíkem. V důsledku toho nelze tyto údaje přímo porovnávat s celkovými přehledy emisí jednotlivých států.